CARSTENZ PYRAMID 2006

Úspěšný postup expedice WOA 2005 zastavily samopaly separatistických bojovníků - nezkrácená verze zprávy pro OUTDOOR magazín 4/2006

KEMBALI!

Expediční trekking po Nové Guineji mnozí označují za nejtěžší na světě. Zdejší vlhké tropické klima je pro Evropana na hranici snesitelnosti a sebemenší zranění přináší nebezpečí infekcí. Neexistují podrobné mapy, získat aktuální informace je nesmírně obtížné a jejich věrohodnost snižuje skutečnost, že se obvykle různé zdroje naprosto rozchází. Lze věřit jen tomu, co spatříte na vlastní oči a prožijete na vlastní kůži.

LEGENDÁRNÍ HARRER, KNIHA A HORA

Naše expedice směřuje na jedno z nejdivočejších a málo probádaných území v celých tropech. V západní indonéské části ostrova je pohyb cizinců přísně kontrolovaný. Ihned po příletu do Jayapury se proto hlásíme na policejním ředitelství. Složité jednání je nakonec úspěšné. Dostáváme "surat jalan" - nezbytné povolení na cestu. Je v něm přesně určená trasa, po které se můžeme pohybovat. Hned druhého dne nasedáme do letadla. Dle vysněného plánu míříme do vnitozemí ostrova, míst nekonečných pralesů a hor, na jejichž vrcholcích se třpytí sníh a led. Carstenszova pyramida je horou nejvyšší. Jako první člověk planety na ni vystoupil Heinrich Harrer (spolu s Novozélanďanem Philem Templem, Holanďanem Bertem Huizengem a Australanem Russem Kippaxem). Svůj prvovýstup popsal v knize "Přicházím z doby kamenné", kterou má několikrát pročtenou každý z naší čtyřčlenné party. Libor ji poprvé zhltal již coby desetiletý. V dospělosti jeho cesty vedly do celého světa. Vystoupil na Aconcaguu, přešel celé pohoří Karákóram, vloni zkoušel štestí při výstupu na Cho Oyu. Na Novou Guineu však plný očekávání vyrazil poprvé až nyní. Dany a Alena, zakládající členové Sdružení Horizont a dvojice na cestách i v životě, knihu objevili při přípravách své první cesty na Novou Guineu. Do té doby Heinricha Harrera znali pouze jako hrdinu filmu 7 let v Tibetu. Spisovatel, horolezec a cestovatel Harrer se pro ně rázem stal velkým vzorem a inspirací. Od té doby jejich dobrodružné výpravy za poznáním života geograficky izolovaných etnik míří do pomyslného "Harrerova světa", míst tajemné krásy divokých hor a málo známých domorodých kmenů. Světově proslulý spisovatel se zájmem sledoval jejich cesty a později přijal dokonce čestné členství Horizontu. Vždy fascinující Nová Guinea zůstala cílem nejoblíbenějším. Alena je zde počtvrté, Dany potřetí. Výstup na Carstensz má být vyvrcholením jejich několikaletého úsilí. Miloš, zkušený slovenský horolezec, knihu poprvé četl zcela nedávno. Patří mezi sběratele vrcholů všech kontinentů. Prestižní "Seven Summits" (7 vrcholů sedmi kontinentů) uvádí Carstensz Pyramid s výškou 4.884 jako nejvyšší vrchol Austrálie a Oceánie. V naší výpravě má Miloš roli vůdce pro případný vrcholový výstup. Samotná hora bývá označena jako nejnedostupnější. Horolezci si přístup k ní snaží zjednodušit pomocí letadla nebo vrtulníku. Obvyklé výchozí místo pro horolezecké expedice je vesnice Ilaga. Po příletu letadlem odtud vychází asi na šestidenní trek do základního tábora. Ti nejpohodlnější doletí vrtulníkem až pod samotnou horu. My jsme si však stanovili náročnější cíl. Dostat se do oblasti Sněžných hor po zemi až z města Wamena, ležícího v centru ostrova. Odhadem možná 300 kilometrů vzdušnou čarou. Skutečná délka a hlavně doba pochodu v divokém reliéfu hor centrálního pohoří však představuje velký otazník. V terénu, kde je každý metr draze vybojovaný broděním v bahně nebo balancováním po vlhkých hnijících kmenech stromů, to může představovat třeba měsíc pochodu. Kolik času nám tento trek opravdu zabere, v tuto chvíli neví nikdo z nás. Heinrich Harrer zemřel jen několik dní před naším odletem v úctyhodném věku 93 let. Tato cesta se tedy zároveň stane symbolickou vzpomínkou na tohoto neobyčejného muže.

WAMENA

Deštné pralesy, které dosud pokrývají většinu povrchu ostrova, si stále chrání svou neproniknutelnost. Rozeklané, zalesněné vnitrozemí je tak neproniknutelné, že zde až do příchodu letecké dopravy žili lidé bez jakéhokoliv styku s vnějším světem. K cestě do Wameny, správního centra oblasti Jayawijaya, je doposud jedinou možností dopravy letadlo. V horách centrálního pohoří se výstavba silnic nedaří, ale zbudování letiště s přistávací plochou o délce 1200 metrů již před lety otevřelo světu tuto poslední výspu civilizace uprostřed divočiny. Změny přicházející s prudkým rozvojem města již převzaly nadvládu nad tradicí. Moderní doba rychle válcuje po tisíce let neměnný způsob života zdejších obyvatel. Asfaltové cesty se rozběhly po údolí řeky Baliem. Nahého muže, oděného pouze do koteky (násadka na penis z tykve), lze potkat už jen ojediněle. Z ampliónu se linou křesťanské písně a výzdoba města napovídá, že se v celé Indonésii blíží volby. Hotely a obchody se suvenýry jsou ocejchovány samolepkou Českého klubu cestovatelů. Západní turisty však nepotkáváme. Přikrášlené zprávy o přežívajícím kanibalismu a nebezpečí číhajícím na každém kroku zřejmě dělají své. Hlavní nápor cizinců je časován až na období konání festivalu. Zaplatíte nevelký peníz a můžete si pořídit fotku pomalovaného bojovníka. Za větší peníz kamera může zaznamenat zabíjačku jako v době kamenné nebo tajemný rituál dle aktuální nabídky. Kontrast barev a kultur, pomalovaných a vyzdobených černých naháčů a bílých turistů ověšených fotoaparáty. Příjemné je však zjištění, že do města dorazil internet. Posíláme domů zprávy a hned se chystáme na cestu. Počáteční úsek pojedeme autem.

TĚŽKY SVÉRÁZ NOVOGUINEJSKÉHO TREKU

Nejdříve projíždíme údolím Baliem. Místní Daniové proměnili jeho větší část v obdělávanou krajinu s úhlednými poli. I zde nelze v některých vesnicích přehlédnout vliv civilizace. Život obyvatel vesnic ale v naprosté většině je dodnes blízký tomu, jak ho vedli jejich předkové po mnoho tisíciletí. Po pralesích ani památka, všechny jsou vymýcené. Pouze na obzoru v pásmu hor se místy tyčí siluety tropických velikánů. Před Karubagou stoupáme do sedla vysokého 3300 m. Cesta občas připomíná koryto vyschlého potoka. Vjíždíme konečně do původního horského deštného pralesa. Tady je silnice nedávno upravovaná a a bahnitá. Štěstí, že neprší. To by s přejezdem jistě mohly být velké problémy. Dolů ze sedla již kloužeme bahnem a na oběd se ocitáme v městečku, kde sjízdná silnice definitivně skončí. Středisková obec je vystavěna v moderním indonéském stylu. K našemu autu se sbíhá dav lidí. Opět žádní naháči. Dál už po svých. Absolvujeme nezbytnou kontrolu na policejní stanici, trochu zmateně najímáme nosiče a nedočkavě vyrážíme na první kilometry treku. Dál už po svých. Uzoučký bahnitý chodníček traverzuje strmé svahy. Stezka je však poměrně frekventovaná. Téměř nepřetržitě máme na dohled nějakou vesničku nebo alespoň osamělou chýši. Často potkáváme muže putující do města a ženy s dětmi na každodenní cestě na batátová políčka. Přesto v některých místech stačí jeden chybný krok... Následný pád dolů by znamenal těžké zranění ne-li smrt. Největší nesnáze způsobují potoky a říčky, které vymlely do svahů úzké divoké strže. Často široké jen několik metrů, ale hluboké i dvacet metrů. Přes nebezpečné lávky, tvořené někdy jen jedním kluzkým kmenem stromu, přecházíme s velkou opatrností. K přenocování zastavujeme na plácku před velkou dřevěnou budovou. Je to gereja, společenská místnost určená především ke křesťanským modlitbám. Naše nové stany poprvé prověřuje silný déšť. Libor zaměřuje polohu pomocí GPS a zhruba zakresluje do fotokopie jediné a mizerné mapy, co jsme sehnali. To je další specifikum. V době vesmírných letů, kdy je podrobně zmapovaná i odvrácená strana měsíce neexistují seriózní mapy západní části ostrova. U dostupných map spousta údajů chybí, nepřesnosti dosahují desítek kilometrů. Pro putování terénem, kde je každý metr těžce vybojován broděním v bahně nebo balancováním po hnijících vlhkých kmenech stromů, taková nepřesnost může být i životně důležitá.

DVA BATOHY NAVÍC

Nápad kombinace extrémního treku a horolezeckého výstupu ukazuje svá další negativa. S výjimkou sladkých brambor batátů je mizivá šance během cesty doplnit zásobu potravin. Nezbývá tedy než s sebou vláčet jídlo nejméně na jeden měsíc. Horolezecká výbava také není nejlehčí - lana, sedáky,úvazky, jumary, expresky, frendy, skoby, kladivo.... Dany a Libor si vzali ještě navíc mačky a cepín pro případný ledovcový výstup na Ngga Pullu. Prostě všechno dohromady asi 45 kg, rozdělených do dvou 60-ti litrových loďáků určených pro nosiče. Váha našich zavazadel se přesto v počátku cesty pohybuje každému kolem 25-ti kilo. Těžký batoh má svůj podíl i na zranění Miloše hned druhý den. Pád na ostrou hranu skály mu na holeni způsobil krátký, ale hluboký. Následná infekce vyvolala problémy, které ho neopustily po celou zbývající dobu akce. Důsledně vybavená lékárnička má na Guineji dvojnásob důležitou roli. Ošetřovaní jódem i antibiotiky se stalo pevným bodem každodenního programu. Největší problém však představuje neustálé dohadování s nosiči. Představa domorodců o ceně se podstatně odlišuje od našich možností. Kdeže jsou doby, kdy domorodec nosil svědomitě batoh celý den v přepočtu za 60,- korun. Zdejší lidé požadují částky, které převyšují cenu letu letadlem. A zvěst o našem příchodu se šíří stejně rychle jako informace o platu nosičů. Nikdo nepůjde za nižší cenu. Vědí, že dva batohy navíc, bez jejich pomoci neuneseme. Milošovi se zraněná noha neuzdravuje a nevypadá vůbec dobře. Zánět se šíří do okolí rány. Potřebujeme třetího nosiče na jeho batoh. Jsme v území, které turisté nevyhledávají. Opouštíme povodí řeky Mamberamo. Doposud jsme spíše klesali. Při překonání moderního mostu z ocelových lan se nacházíme v nejnižším bodu celé trasy, v nadmořské výšce 950 m. Následuje dlouhé stoupání k vesnici Mamit. Začíná pršet a do centra vesnice přicházíme za hustého deště. Míříme k policejní stanici a místní osazenstvo na nás doslova zírá. Návštěvu bílého cizince tu nikdo ze současné sestavy posádky nepamatuje. Ihned snášejí, co zrovna potřebujeme: horkou vodu na čaj, kyselé pomeranče, burské oříšky. Všichni jsou velice přátelští, nějaký surat jalan je vůbec nezajímá Vyčleňují pro nás prostor k přespání v místní úřadovně. Záchod a indonéská koupelna mandi, oheň na vaření - vše je k dispozici. Navečer ještě navazujeme přátelství s domorodci, které přilákal náš příchod k policejní stanici. Nevadí, že drobně prší. Alena hraje na flétnu, děti skotačí, zpívají a tančí. Oficír najednou zavelí a všichni se přesunují ke stožáru. Den končí stahováním indonéské vlajky. Připadáme si jako na pionýrském táboře. Se setměním přichází opět hustý a vytrvalý déšť. Další dny jsou jeden jako druhý. Ráno začíná smlouváním s nosiči, překvapivě široká cesta vede neustále nahoru a dolů. Pochod nám zpestřují chatrné ratanové mosty. Pěkné slunečné počasí většinou vydrží tak do oběda. V Logirame ochutnáme batáty, domorodci je nabízí již uvařené. A zase široká cesta. Těžko odhadnout, kolik roků uplynulo od marné snahy Indonésanů vybudovat zde silnici sjízdnou auty. Dravá příroda a neustálé přívaly dešťů způsobují sesuvy půdy, které dávají výstavbě takových komunikací pramalé šance. Jen několik rezivějících vraků buldozerů a bagrů je svědkem jejich marné snahy. Nové náročné úseky spočívají v traverzování odtrhnutých strmých úbočí cesty. Stává se tak zejména v místech, kde podklad tvoří jemná sutina hnědého uhlí.

KOTEKY

Domorodci jsou přátelští a rádi se fotí. Potkat naháče s kotekou, tady už není ničím výjimečným. Chtít za fotku peníze, je ani nenapadne. Tlusté koteky ve tvaru válečku jsou neklamným znakem, že patří k Laniům. Oblékat si pouzdro na penis je společným znakem všech zdejších horských kmenů. Šlo by říci, že tato tradice má podobný význam jako dříve u nás doma lidové kroje. Podle velikosti, tvaru či zdobení rozeznáme na první pohled o příslušníka kterého kmene jde. Koteky vyrábí z vysušeného plodu Lagenarie siceraria (česky lahvovník či kalabasovník). Přivazují si je kolem varlat a udržují tenkým provázkem obvázaným kolem pasu ve vzpřímené poloze. Často jim poslouží zároveň jako tabatěrka nebo peněženka. Každý kmen má pro takovou pánskou konfekci ve své řeči vlastní výraz. Slovo "koteka" se však obecně zažilo a je pokládáno za indonéské. Jen málokdo asi ví, že je převzato z jazyka kmene Ekari. Muži, které po cestě potkáváme, jsou velcí parádníci. Kudrnaté vlasy ukrývají pod barevnou síťkou z orchideových vláken a nezřídka do ní zapíchnou ještě pestrou vysušenou rajku. Luk a několik šípů stále při sobě. Máme informace, že právě procházíme oblastí, kde působí povstalecké skupiny. Primitivními prostředky prý vedou ozbrojený odpor proti indonéské vládě již od roku 1963 - od připojení tehdejší holandské Papuy k Indonésii. Šípy těchto domorodců na nás, ale nemíří. Bojovníci ochotně pózují před kamerou a křičí "Papua merdeka" - svobodná Papua. Ve vesnici Tingi Nambut vidíme pozůstatky nedávno zničeného vypáleného domu. Zde žili Indonésané, říkají domorodci...

Z MULIE DO SINAKU

Za nepříjemně spalujícího slunečního žáru přecházíme vysoké sedlo. Policejní check point pod ní dává vědět, že se blížíme do Mulie. Odtud vycházel Harrer před více než čtyřiceti lety na cestu k Jä-li-me, tajemnému "Pramenu kamenných sekyr". Tehdy hledal naleziště cenného kamene sloužícího k výrobě nástrojů. Dnes by to zde určitě nepoznal. Žádné kamenné sekyry a divocí kanibalové, ale asfaltová silnice, tržnice, auta, motorky. I nás překvapuje tak výrazný postup civilizace. Na letištní plochu co chvíli dosedne letadlo a téměř před každým domem vlaje indonéská vlajka. V budově policejní stanice se tváří všichni důležitě a zpočátku nedůvěřivě. Nějak nemohou pochopit, že jsme sem přišli pešky. Naše povolení telefonicky prověřují snad až v Jakartě. Alena však válí a získává přízeň nejvyššího velitele. Začíná být naší cestě nakloněn, vypráví, že byl dokonce na vrcholu pyramidy. V našem povolení shledává nedostatky, ale dává pokyn k jeho doplnění. Stanice je vybavena moderní technikou. Zrovna je však výpadek elektrického proudu. Bez něj surat jalan vydat nejde. Ubytováváme se tedy v místním hotelu Mulia Inn. Takovému konfortu jsme již odvykli. K dispozici je kuchyňka s vařičem, velká společenská místnost. Kdyby šel proud, byla by i televize. Druhý den jsme opět na cestě. Nosiči, které jsem najali ve městě, však dělají velké problémy. Během pochodu neustále navyšují své požadavky. Nakonec je posíláme zpět a kus cesty vláčíme veškerý náklad sami. Naštěstí nám další vesničané nezištně pomohou a navečer společně s trojicí nových nosičů nocujeme na překrásném tábořišti u řeky. Je tam postaven pondok - přístřešek či bivak pro pocestné. Ráno stoupáme ve šlépějích bosých domorodců pralesem do vysokého sedla. Komicky působí, když Miloš nese jednomu z kotekáčů luk a šípy a on mu na oplátku batoh. Před osadou Sinak se změnil charakter hor, přicházíme do vápencové oblasti. Musíme však překonat ještě jeden dlouhý most. Sice je zhotoven z ocelových lan, ale přesto se jedná o adrenalinový zažitek. Jedno z nosných lan totiž povolilo a vytvořilo hodně nepříjemně nakloněnou plošinu ve výšce 20 m na divokou řekou. Na druhém břehu si skutečně oddychneme. V Sinaku spíme v příjemném domě nějakého právě nepřítomného pana Lea. Danymu se vytvořil nepříjemný zánět v oblasti třísla, Alena má půchýře a Miloš zanícenou ránu. Rozhodujeme se pro den odpočinku. Jediný dosud naprosto zdravý Libor se posléze propadá ztrouchnivělou podlahou kadibudky. Ještě štěstí, že tady se staví záchody nad potokem. Na trhu kupujeme ovoce. Ochutnáváme poprvé v životě mučenku sladkou (tady nazývanou markýza). Osada Sinak se na rozdíl od Mulie od dob Harrera zřejmě moc nezměnila. Potkáváme zde hodně mužů v tak dlouhé kotece, že občas dosahuje až pod bradu. Dalším místním modním trendem je ptačí zobák zastrčený do propíchnuté nosní přepážky.

DŽAUL A MONO

Ráno se na zápraží domu shromáždil houf zájemců o práci nosiče. Problém je však v ceně. Požadují neúnosných 800.000 rupií. Po půlhodinovém smlouvání se dostáváme na 500.000, ale to je stále za tři dny pochodu mnoho. Domorodci se však zasekli a pod svou cenu nemíní jít. Pokoušíme se tedy najít někoho dole na tržnici. Včera tam byla spousta lidí, snad budeme mít více štěstí. Jenže dnes se trh nekoná. Nikde žádný chlap, který by unesl pořádný náklad. Bodrá tlustá žena se nám snaží pomoci a přemlouvá k cestě malého již prošedivělého starce. Když mu začne do síťovky balit baterku a batáty, začínáme chápat, že to myslí vážně. Druhý zájemce o práci působí ještě žalostněji. Má jednu nohu kratší a je hluchoněmý. Není však na výběr. Třetího muže hledáme marně. Pro batoh zraněného Miloše jsme nosiče nesehnali. Hlavně rychle pryč odtud. Třeba někoho domluvíme po cestě. Naše sestava pro očekávaný náročný úsek nevypadá nijak nadějně. Stoupáme do kopce a s obavou myslíme na Milošovu do ruda zanícenou nohu. Stařec a i zdravotně postižený nosič statečně vláčí batohy. Také domluva se starcem nebude jednoduchá. Indonésky umí zřejmě jediné slovo: "juah" (vyslovuje se džau a znamená daleko). To jediné slovo užívá v odpovědi na každou otázku. Dostává proto přezdívku Džaul. Pojmenování pro svého parťáka vymyslel vlastně on. Jméno Mono je pro hluchoněmého přiléhavé a výstižné. Výstup je nekonečný. V Sinaku jsme ráno začínali ve výšce 2.000 m: Teď ve čtyři odpoledne měříme výšku 3.300 m. Jsme zrovna na jednom z velice mála míst, kde snad půjdou postavit dva stany. Rychle stavíme, pršet začne každou chvíli. Nikde není žádná jeskyně či pondok a tak nezbývá, než se celou noc mačkat s nosiči ve stanu. Ráno pokračujeme v cestě do kopce. Škrábeme se na stále nové a nové hřebínky a výšvihy. Jaul a Mono si vedou překvapivě dobře. Konečně sedlo Tuewra. Z výšky 3.736 m máme krásný výhled na náhorní plošinu s jezerem, horizont lemují vápencové hřebeny a napravo se svažuje údolí porostlé pralesy. Danyho zánět se šíří a sestup pro něj začíná být velký problém. Bažinatý terén a déšť by způsobily nesnáze i zdravému člověku. Potkáváme první lidi od doby co jsme opustili Sinak. Starší muž je oděn jen do koteky a sytě žlutého gumového kabátu. Absurditu jeho zjevu zvýrazňuje deštník nad hlavou a kýbl v ruce. Žena na první pohled působí nenápadně. Přebírá však veškerou aktivitu sotva se dozví, že Dany má zdravotní problém. Nejprve zkouší zaříkávání. Vztahuje nad nemocného ruce, soustředí se a tajemné mumlání zakončí posunkem. Srozumitelné gesto znamená: "Teď vstaň a jdi". Ukazuje se, že zaříkávání nepomáhá. Také následný pokus vyléčit infekční zánět v třísle třením listem nějaké velké kopřivy nefunguje. K našemu překvapení neúspěšná zaříkávačka nakonec vezme Danymu batoh a všichni pokračujeme v cestě. Společně nocujeme tentokrát u pondoku. Domorodci nemají žádné přikrývky, půjčujeme jim proto alespoň nějaké oblečení. Po deštivé noci přichází jasné ráno. Vše okolo je porostlé mechy. Sestupujeme pralesem převážně po kluzkých kládách, což vyžaduje neustálou koncentraci. V jednom místě se otvírá výhled do krajiny a v dálce se objevuje pás vysokých hor. Starý domorodec ukazuje deštníkem a doplňuje "Dugundugu". V jeho jazyce se oblast ledovcových hor a Carstenszovy pyramidy nazývá stejně jako bílé převislé květy bahenních rostlin. Domorodci si nedovedou představit, co to znamená mrznout a tát. Je to mocné kouzlo z něhož mají podvědomě strach.

NA OBĚDĚ S DOMORODCI

Pod námi vidíme chýše a mýtiny. Po třech dnech pochodu pustou divočinou konečně vesnice. Zrychluje a za nedlouho jsme v okrajové části osady Paluga. Udivené obyvatelky nám nezištně nabízí vařené batáty. Připadají nám jako největší pochoutka. Na oplátku darované spínací špendlíky si ženy potěšeně zasunují do ušních lalůčků. Uprostřed vesnice se kouří ze dvou velkých jam zasypaných rozpáleným kamením, hlínou a listím. Je čas oběda a jídlo se připravuje pro celou dědinu. Muži postávají na jedné straně návsi, ženy a malé děti na druhé. Náčelníkem jsme také pozváni k jídlu. Pomocí dřevěných vidlic nejprve několik mladých hochů odstraňuje vrchní vrstvu drnů a již téměř vychladlých kamenů. Poté přicházejí ženy a zpod vrstvy listí vyndávají uvařené batáty a zeleninu. Po proslovu náčelníka a krátké modlitbě je jídlo spravedlivým dílem rozděleno. Všude vládne příjemná a přátelská nálada. Pozvání k noclehu ale odmítáme. Neprší a do Ilagy je stále ještě daleko. S plnými břichy stoupáme do kopce už zase pouze s nosiči Džaulem a Monem. Po upravené cestě nás ještě hodnou chvíli vyprovází malé děti. Nahoře nad vesnicí ještě mávají květinami a loučí se pozdravem "wa wa wa". Tahle idylka však brzo končí. Cesta dolů se stává doslova blátivým peklem. Je velmi obtížné s batohem na zádech v mazlavém blátě udržet rovnováhu.

ILAGA

Do Ilagy přicházíme po čtyřech dnech pochodu těžkým terénem. Pro jeskyňáře by zřejmě tato oblast byla rájem - jeskyně, vývěry řek, prostě kras jak má být. My už se těšíme na město, ale i tentokrát přijde překvapení. Od doby, kdy odtud startovala Harrerova legendární expedice, se asi moc nezměnilo. Žádný asfalt, žádná auta. Jen pár dřevěných domků a tržnice. S věrnými a spolehlivými nosiči Džaulem a Monem se loučíme na četnické stanici. Dáváme jim víc peněz než bylo původně dohodnuto a přidáváme drobné dárky. Velitel policie kontroluje naše povoleni a poté co neobjeví žádný problém, nabízí nocleh přímo v budově. Ostatně není na výběr. Ilaga je jen rozlehlá údolní pahorkatina nesouvisle obydlená asi 8 tisíci příslušníky kmenů Dani a Damal. Policejní stanice a jednotka armády dává vědět, že se nacházíme stále v Indonésii. Centrum tvoří tržnice a několik obchodů. K zakoupení všude stejný sortiment - rybičky, čínský luncheot, baterie, rýže a k naší radosti také boty. Mají velikost i na Miloše a Alenu. Neočekáváme kvalitu, ale bude určitě příjemné vysušit své boty a ušetřit je na vrcholový výstup. V Ilaze funguje lékařské středisko. Máme štěstí, doktoři jsou zrovna přítomni. Jedenkrát za měsíc, po dobu tří dnů - taková je zdejší ordinační doba. Jeden z dvojice lékařů přiletěl z Timiky, druhý až z ostrova Japen. Ošetření je zdarma. Miloš, po důkladné desinfekci rány, dostává injekci antibiotik. V případě Danyho infekce, doktor doporučuje pokračovat v podávání antibiotik z naší lékárny. Před dalším pochodem si dáváme tři dny na zotavení. Seznamujeme se kepalou (starostou) Ilagy. Je to překvapivě domorodec Damal. Říká nám, že naši předchůdci, německo - korejská expedice dnes odlétá neúspěšně zpět. Ke Carstenszu je nepustili povstalci OPM, kteří zabrali území za Ilagou směrem k hoře. Věříme, že budeme mít více štěstí. Nepříjemným překvapením je i skutečnost, že v celé Ilaze není možnost sehnat benzín. Naštěstí jsme si asi dva litry donesli. Budeme muset šetřit. Tři dny je dostatek času k navázání potřebných kontaktů. Máme zajištěno vše potřebné. Roli šéfa nosičů i průvodce zastane Helly. Zná dobře cestu a slibuje, že souhlas k průchodu územím povstalců zabezpečí za přijatelný finanční obnos. Pro velitele policie sepisujeme prohlášení, že dále pokračujeme na vlastní nebezpečí.

KEMBALI!!

Na poslední úsek vycházíme optimisticky naladěni. Všechny očekávané administrativní problémy máme úspěšně za sebou. Je krásné počasí a cesta k poslední vesničce před pustinou hor probíhá bez problému. V Pinapě jsme domorodci zastaveni a Helly odchází sám do hor k povstalcům dojednat výši poplatku za umožnění průchodu. Vrací se však se špatnou zprávou. Velitel OPM nám cestu k hoře neumožní. Jejich štáb sídlí v jeskyni, která se nachází přímo na přístupové stezce na Carstensz a nejde obejít. Rozhodně nechceme zůstat jen u zprostředkovaného jednání. Dožadujeme se osobního jednání s velitelem. Domorodci jsou však vystrašeni, vypadá to, že z OPM mají větší obavy než my. Nabízíme peníze, i to že půjdeme dál bez fotoaparátů a kamer a třeba s šátkem na očích. Nezabírá nic. Čekaní a vyjednávání trvá několik hodin. Atmosféra ve vesnici houstne. "Kembali!", příkaz k návratu opakují domorodci stále důrazněji. Zkřížené ruce na hrudi a prst ukazující kulku do čela je dostatečně výmluvné gesto pro případ nerespektovaní příkazu povstalců. Rozhodujeme se vrátit k letišti a zvážit další možnosti. S nezdarem se nemůžeme smířit. Situace je však komplikovaná. Je jasné, že žádný z domorodců s námi dál nepůjde. Navíc se Danymu výrazně zhoršil zánět a také Miloš si ještě na obtížnou cestu bez nosiče netroufá. Zítra pokusí projít Alena a Libor jen s nejnutnějším vybavením a bez nosičů. To je plán posledního pokusu a hned rychle přebalujeme batohy. Je možné, že se po zítřejším rozchodu potkáme až doma v Evropě. Noc je plná hvězd. Takových je tady v roce jen velice málo. Ale i druhého dne naděje rychle končí. Ve vsi Pinapa panuje ještě nepřátelštější nálada, než předchozího dne. Rozhodnutí vůdce neumožnit cizincům další postup je neoblomné. Alena s Liborem se odpoledne vrací k přistávací ploše. Zde se zatím neúspěšně snaží Dany s Milošem zařídit letadlo. Letiště patří misionářské společnosti MAF (Mission Aviatin Fellowship) a jeho obsluha opakovaně radiem pouští do éteru zprávu, že čtyři cizinci potřebují dopravit kamkoli blíže k civilizaci. Přestože zdůrazňujeme nutnost ošetření dvou nemocných, letadlo přiletí až třetího dne. Počasí je neslýchaně příznivé. Ráno se probouzíme do modrobílezelené krásy a slunečné počasí se drží až do večera. Jen pozvolna nás opouští pocit zklamaní a bezmocnosti. Carstensz je tak blízko... Všichni však víme, že expedice a hory nejsou jen vrcholy. Hodnotu a úspěšnost cesty nechceme měřit na výškové metry. Už samotný trek byl sportovním výkonem, pro který nelze expedici brát jako neúspěch. Odvážíme si spoustu zážitků a poznatků ze života domorodých kmenů Dani, Lani a Damal, fotografický a filmový materiál, rozšířila se i naše etnografická sbírka předmětů a artefaktů.

Navracíme se letadlem zpět do Evropy a v hlavě nám uzrávají myšlenky poslechnout příkazu "kembali!" ještě jednou. "Vrátit se" a na druhý pokus dosáhnout vrcholu zubaté pyramidy, zůstává naším cílem pro příští rok.